Tichá vína z této oblasti mají starodávné tradice, o nichž hovoří Virgil a Plinius starší, a která jsou v knihách městské rady v Brescii dokumentována jako „Franzacurta“ již v roce 1277. Název může být odvozen od stavu osvobozeného od daně (francae). měst (kutníků) regionu ve středověku.

Vína se nazývala Franciacorta až v roce 1957, kdy Guido Berlucchi vydal bílé víno s názvem Pinot di Franciacorta.

Ambiciózní mladý vinař pracující pro Berlucchi, Franco Ziliani, měl povolení usilovat o výrobu jemného šumivého vína a v roce 1961 bylo povoleno vyrobit k vydání 3 000 lahví sektu, prodávaného také pod názvem Pinot di Franciacorta.

Okamžitý zájem umožnil, aby následující ročníková produkce byla stanovena na 20 000 lahví, a nakonec byla roční produkce 100 000 lahví. Národní důležitost, která následovala, brzy využilo několik podnikatelů z Milána a Brescie a v době, kdy byl regionu v roce 1967 udělen status DOC, bylo 11 producentů šumivé Franciacorty, ačkoli Berlucchi představoval více než 80% produkce.

Svými směrnicemi se společnost Franciacorta stala prvním DOC, který upřesnil, že její šumivá vína musí být vyráběna metodou classico. V roce 1990 bylo založeno Consorzio per la tutela del Franciacorta, podněcující kodexy samoregulace s postupným snižováním výnosů a eliminací používání Pinot grigio, které se staly orgánem považovaným za odpovědný za efektivní zvýšení šumivé Franciacorty na DOCG v roce 1995. Od 1. srpna 2003 je Franciacorta jediným italským vínem, které není povinno uvádět na etiketě své označení DOCG, a to stejným způsobem, jakým je šampaňské oprávněno vyloučit z etiket svůj AOC.